Brahmaviháry aneb pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí

Musím začít omluvou pravověrným buddhistům: Nemějte, prosím, pocit, že vám „fušuji do řemesla“. Brahmaviháry jsou buddhistické takzvané čtyři vznešené stavy nebo též čtyři božská dlení. Můžeme je vidět jako čtyři podoby lásky nebo čtyři podoby moudrosti. Dlouho předlouho jsem váhala, zda mám právo o brahmavihárách něco psát. Nakonec mi rozvázalo prsty jedno uvědomění: Fakt, že se jedná o tak výrazné téma v rámci jednoho z nejrozšířenějších náboženství, že stařešinům stálo za zaznamenání a uchování, znamená, že se prostě nějakým způsobem týká nás všech, že je to téma lidské – a tedy lidové. Že se nás všech týká také nedostatek těchto způsobů přebývání – i v té stinné podobě je to téma pro všechny.
A musím se omluvit i literárním gurmánům. Text opět není vypiplaný, ba je jazykově odbitý, jedná se totiž o mé pracovní poznámky k semináři. Toto je můj značně lidový příspěvek, čtěte jej prosím okem i srdcem milostivým 🙂

Kratičký úvod
Jako součást jakékoli diskuze o buddhistické moudrosti je potřeba nejprve postavit pilíře, které jsou oporou každého buddhistického učení: Čtyři vznešené pravdy (jak jsme si zvykli Catu Ariya Sacca překládat. Šlo by to prý nicméně přeložit i Čtyři pravdy, jak je znají nebo chápou Vznešení či Osvícení – vzrušující posun významu!)
První vznešenou pravdouje Dukkha Ariya Sacca. Dukkha znamená neuspokojivost; ne jen bolest či utrpení; tento výraz má mnohem širší význam. Každý z nás zná utrpení po svém, ale Dukkha Ariya Sacca znamená pravdu o neuspokojivosti pochopenou těmi, kdo jsou osvíceni. Pro ty, kdo jsou osvíceni, není neuspokojivost něčím osobním, je neosobní. Je to hluboké přijetí toho, že před pomíjivostí se není kam schovat.
Malá odbočka: Pokud chcete pohlédnout na toužebně melancholické a zároveň dechberoucně překrásné znázornění pomíjivosti, doporučuju seznámit se s dílem landartového umělce Andyho Goldsworthyho (například film Rivers and Tides, který je celý ke shlédnutí na youtube, mnoho jeho knih a projektů…). Andy tvoří umělecká díla, u nichž je rovnou jasné, že nepřežijí, často ani pár hodin. Jsou vydaná napospas přírodním živlům a organickým proměnám. Jedna z jeho epických a přitom skromných instalací byla z rampouchů. V mrazu nad ránem vytvořil z rampouchů ornament, který zazářil v úsvitovém slunci a to samé slunce ho brzy na to zničilo. Ta samá energie, díky které mohl být tak krásný, když skrz něj svítila, díky které mohl být něčím jiným než „jen“ rampouchem, se podílela i na jeho rozpadu. U Andyho díla je rozpad tvorby její součástí a vlastně to už není rozpad v žádném negativním smyslu, je to proces, který se neustále přelévá v něco jiného. Andy Goldsworthy o neustálé pomíjivosti ví, A PŘESTO nevzdal možnost vytvořit krásu – znovu a znovu, tady, teď, v přítomném okamžiku. Ví, že víc nemá. Ví, že to stojí za to, i když to netrvá. Možná, že tvoření té krásy je ještě důležitější pro něj, než její trvání pro svět.

Cho9A
Druhou Vznešenou pravdou je: Dukkha Samudaya Ariya Sacca – Příčina utrpení, jak ji chápou Osvícení. Co je příčinou utrpení? Jakékoli synonymum chtivosti, neschopnost přijmout pravdu první. Jedním z bolestných, a přitom osvobozujících momentů duchovního vývoje je uvědomění, že to, co v nás se do toho hrne, z toho nebude mít vůbec nic.
Třetí je: Dukkha Nirodha Ariya Sacca – Zánik neuspokojivosti nebo klid, jak jej znají osvícení. Od svého smutku, hněvu, chtění, neuspokojení, hladovění se podle buddhistického pohledu na svět a život dá odstoupit a jen je vnímat jako neosobní jevy neboli fenomény. To nemusí nutně znamenat, že o věcech a pocitech přestaneme přemýšlet nebo je přestaneme cítit. Přemýšlení a procítění jsou totiž podoby pochopení skutečnosti. Podle buddhismu však existuje i další druh pochopení, který se nám stane bez myšlení či cítění, tedy přímou zkušeností. V jednom vhledu, NAJEDNOU, jsme pochopili.
Čtvrtá vznešená pravda je: Dukkha magga arya sacca tedy zaznamenání cesty, která vede k zániku utrpení, jak ji popsal sám Buddha.

Z takového rámce vychází učení o čtyřech vznešených stavech, brahmavihárách. Jak je vidno z předchozího úvodu, buddhismus nemá o životě vezdejším mínění napudrované dorůžova. Brahmaviháry jsou tak jakési ideály – to „druhé nejlepší“ po osvícení. To může působit děsivě – a děsně vzdáleně, nedosažitelně, jak už to u ideálů bývá. Jak si řekneme, třeba to nevadí 🙂
Brahmaviháry se vždy týkají PŘÍTOMNOSTI a projevují se neustále NOVĚ. Nemůžu to jednou vychytat a pak jen mačkat replay – to ovšem platí pro všechnu moudrost, je neustále nová. Moudrý nemůže být namyšlený, protože NEVÍ, jak to udělá, zvládne příště. Neochota k novosti je naší velkou překážkou. Ochota vstupovat znovu a nově blíž k těmto stavům, nechat se jimi prostoupit, je to, čemu na Západě říkáme „dobrá vůle“.

Čtyři brahmaviháry jsou:

Metta – milující laskavost, štědrost lásky

Karuna – soucit

Mudita – sdílená radost, přejícnost

Upekkha – vyrovnanost, cit pro jinakost.

Jóga sutra je nazývá čatur apramanah – čtyři nezměřitelnosti. Nezměřitelné proto, že ve své plné podobě zasahují vše a všechny, jsou všeobjímající a neohraničitelné. Proto také jakákoli situace může být branou do některého z těchto stavů. Má cenu vytvářet si ideály, kterých zřejmě plně nedosáhneme? Nemusíme přece mít dokonale vydesinfikovaný talíř k tomu, abychom se najedli. Ideály fungují jako lucerna – svítí ve tmě, ale není potřeba chodit s lucernou, když je den (to sekty a kulty nedovolí žákům uvěřit, že den je možný a lucernu už nepotřebují).
Jóga sutra na ně poukazuje takto: Kultivací přátelského postoje vůči šťastným, soucitu vůči nešťastným, radostí vůči cnostným a vyrovnaností vůči nectnostným povstává v mysli jasnost.
Jak vypadají brahmaviháry v praxi? Nejsou upocené, snaživé, úzkostné… Spíš připomínají ty lidi, co sedí celý den na zápraží v zapadlé vesnici a večer kolem nich běhají při západu slunce malé děti a oni střídají neskutečně klidný výraz s dětskou radostí a jednou za půl roku nějakému pocestnému řeknou dvě slova, která za dva měsíce změní běh zeměkoule, akorát, že to nikdo neví. Tito lidé často žádné praxe nedělají, nemají speciální jídelníček, žádné speciální přátelé, zvláštní děti či manželky, často nemají žádné následovníky. Když mají, je jim to upřímně a od srdce jedno.
Meditace není hlavně o tom, aby nám bylo dobře, ale abychom unesli Pravdu.
Moudrost je to, že s Pravdou je mi nejlíp – Pravda je největší DOBŘE.

Ať se nám to líbí nebo ne, na každou cestu se vydáváme tak, jak jsme. Ne čisťouncí, skvostní, sterilní, oduševnělí elfové – tedy nejen. Jdou s námi všichni naši kostlivci, naše slabosti, strachy, hněvy, nesmyslně nabubřelá ega… Otázka je, zda se cestou proměňují ony, nebo to, jak je vidíme.
Malá odbočka: Je to hezky zobrazené třeba v Pánu prstenů v cestě Froda, Sama a Gluma, kdy kráčí všichni dohromady a Frodo začíná Gluma cestou chápat a vidět jinak, ba dokonce nebýt Gluma, nikdy by Horu osudu nenašli. Dokonce nebýt Glumovy hrabivosti, ani by do ní nehodili prsten, protože Frodo by se ho nakonec vzdát nedokázal! Jednou udělám na Pána prstenů seminář 🙂 Prostě nevíme, kam jdeme a co se bude hodit. Krásně poeticky to vystihuje básník Ivan Wernisch v kousku (už ten název!) Když není vyhnutí, kde jmenuje zdánlivě nepoužitelné věci a neužitečné bytosti – a přesto takhle nějak všichni kráčíme na své cestě a vydáváme se na ni, většinou, až když už opravdu není vyhnutí:
„Když už není vyhnutí a vydáváme se na cestu, nesmíme zapomenout na nikoho z těch, kteří dosud jen přebývali v našem domě, necháme prohledat i maštal a kůlny a přivést každého, kdo ještě nebyl k užitku. A najdeme toho, kdo dovede zpívat píseň proti hadům, a toho, kdo se umí ptát na cestu, a toho, kdo ponese zbraň.
Když už není vyhnutí a vydáváme se na cestu, nesmíme zapomenout na někoho, kdo předčítá nahlas, a na někoho, kdo s námi bude hrát početní hry a hry se slovy, také na někoho, kdo napodobuje ptáky.
Na osla naložíme zpytovadlo hvězd, bdellometr, xylofon, křišťály k zmatení démonů, pikslu s kýchadlem, vycpaného orla, vše co je nutné k vykonání cesty.
Nástavku k nastrčení, lebovrt, sextant, čajník a karetní stolek
a tebe, miláčku, když už není vyhnutí. A až plácnou tvého osla po zadku, nesmím zapomenout vsednout na svého… neb není vyhnutí, tvé papillotky již chřestí ve větru, vydáváme se na cestu!“

METTA: laskavá dobrotivost, štědrost lásky
Základní vlastností Metta je její nepodmíněnost. Ve štědrosti naší lásky nejsou výjimky – právě neexistence výjimek je tu tou lekcí. V běžném životě si ani neuvědomujeme, jak moc jsou naše „lásky“ podmíněné – máme rádi, když… Proto si ani neumíme představit, co by se mohlo myslet pobídkou „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují…“, protože láska je něco, co dáváme, když jsou naše podprahové potřeby druhými uspokojeny nebo aspoň nenarušeny. „Nepřítel“ je rozhodně nehodlá uspokojit a nejspíš je i naruší – proto je „nepřítel“.
Jak se v nás dělá láska? Sayadaw U Jotika se v jednom ze svých dhammatalků ptá: „Jaká lidská síla dokáže nechat vyrůst růži?“ A hned si sám odpovídá: „No, žádná samozřejmě! Jediné, co zahradník může udělat, je připravit půdu…“ Nevíme, jak to růže dělá, že ze semínka vyroste keř s květy, ba dokonce ani jak to my sami děláme, že z embrya vyrosteme ve vzpupného puberťáka, kterým mnozí z nás zůstanou do hlubokého stáří . A tak mnohé praxe vlastně vedou ke kultivaci způsobu, jakým nevíme – jakoby naše nevědění bylo čím dál moudřejší a smířenější. „Boží milost“ je pak v tom, že ji lze zakusit, aniž bychom věděli. Metta, štědrost lásky, také nepotřebuje vědět proč a komu.

Kontemplace: Představme si sami sebe, jak stojíme na pódiu a osvětluje nás bodové světlo. Sedíme zároveň v hledišti a vidíme sami sebe, svou tvář, jak se usmívá tichým, plným štěstím. Zůstaňme s tímto obrazem tak dlouho, dokud nezačneme být opravdu rádi, že tato bytost toto cítí. Pak můžeme to samé zkusit s někým, koho máme rádi; s někým, kdo nás moc nezajímá (pošťák, prodavačka…); s někým, koho nemůžeme vystát, kdo nás irituje nebo kdo nám ublížil.

KARUNA: soucit, odpuštění
Jednou z hlavních podmínek soucitu je ochota pravdivě se podívat sami na sebe – na to, jaký jsme skutečně žili život, co jsme VSKUTKU (anglicky krásně indeed, tedy in deed) udělali. Soucit začíná pravdou, tam, kde známe pravdu o utrpení, o tom, že ani v nejhlubším skrytu nejsme o nic lepší nebo vyvolenější, než kdokoli druhý. Proto pro většinu lidí se kapacita soucitu rozevírá až nějakou jejich vlastní bolestnou událostí. Kdykoli je život větší než „já“ (což je pořád, ale někdy už se před tím prostě nelze schovat), spadnou obranné mechanismy. Jsou to totiž naše vlastní obranné mechanismy, které nám znemožňují pohlédnout na utrpení ostatních – příliš by nám to připomínalo dobře zapakované kufříky plné naší vlastní nezpracované, neobejmuté, nepřijaté bolesti. Jiří Macela říká, že bolest je nejosamělejší entita ve vesmíru, nikdo ji nechce.

Vzdálení příbuzní soucitu jsou lítost a empatie. V esoterických kruzích se někdy na lítost hledí hanlivě, jako na falešný soucit. Snad se dá říct, že to je soucit, kterého se zmocnilo ego – to se stane JPomoc z lítosti místo ze soucitu většinou vede k tomu, že už si přejeme, ať si druhý pospíší, ať už je mu lépe, ať už to neprotahuje (proto nám někdy mnohem víc pomůže rozhovor s lidmi, kteří nejsou k nám emočně napojeni, nemají osobní zájem, abychom už byli lepší a netlačí na nás). Pravý soucit má věčnou trpělivost (což neznamená, že je hloupý a naivní!) Soucit totiž nemá potřebu neustále pro druhého něco konat, nejdůležitějším aktem soucitu je spíš naše vnitřní Ano trpícímu člověku. Ublíží-li nám někdo, skutečně bývá nejpravdivější odpovědí: Bože, odpusť jim, neboť nevědí, co činí. KARUNA všechno vidí – ale nezlobí se na to ani na sebe. A dokonce se k tomu dokáže přiblížit, aniž by ztratila svůj odstup.

Kontemplace: Vzpomeňme si, živě, kdy jsme potřebovali od druhého soucit nebo odpuštění. Zkusme si pečlivě představit, jaké to pro toho člověka muselo být, jakou velkorysost a velkodušnost projevil a že to nemuselo přijít automaticky, že na tom možná musel pracovat. Uvědomme si, jaký je dar to dostat – a někomu ho dejme.

MUDITA: sdílená radost, potěšení z předností a úspěchů ostatních, přejícnost
Mudita je nejméně zřejmá ze všech brahmavihár, protože máme tendenci brát ji jako samozřejmost. Při poctivém pohledu však ani odsud nevyjdeme často příliš lichotivě. Mudita se totiž nejsnadněji předstírá, protože jediné, co pro to musíme udělat, je nasadit úsměv. Dříve či později se však setkáme s vrstvou v nás, která závidí, nepřeje ostatním štěstí a úspěch. Nejčastěji proto, že je-li na tom někdo hůř než my, podvědomě to slouží jako náplast na naše pošramocené ego. Lidská mysl potřebuje neustále porovnávat, dávat věci do kontextu a v kontextu, kde někdo je horší, jsem já automaticky lepší.
Ego před námi uniká a zhušťuje se do středu s tím, jak roste naše koncentrace. Nakonec už jsme opravdu jako v pohádkách v dračí sluji, kde drak leží obtočený kolem pokladu – jenž mu je k ničemu – a jen ho ukrutně hlídá. Na každý šelest reaguje hysterickým řevem a soptěním – tak nějak se chová jedna část našeho ega. Každé slušné dítě však ví, že kdo se chce potkat s princeznou, ten se musí potkat taky s drakem.
Mudita vychází ze spokojenosti. Spokojenost nevzniká tím, že mám, co chci, ale že nemám ke světu, k sobě co ubrat ani co dodat! Proto lidé s hlubokým mudita se prý vyznačují neuvěřitelnou lehkostí – nezatěžují sebe ani svět očekáváními a všechno je pro ně bonus.

Kontemplace: Omlouvám se, zatím žádnou, za kterou bych si stála, nemám… Kdyby vám nějaká zkřížila cestu, pošlete 🙂

Upekkha: vyrovnanost, cit pro jinakost
Upekkha jako vyrovnanost se zcela přirozeně projevuje klidem, nejen vnějším, ale hlavně vnitřním. Většina „klidných“ lidí je však spíš lhostejná a na mnoho věcech jim nezáleží – ale zkuste se dotknout něčeho z toho mála, na čem jim záleží! Dalším způsobem, jak nastolit falešný klid, je vytvořit si kolem sebe rezervaci (jogínskou, makrobiotickou, meditační, hospodsky opilou… lidé se pak stýkají jen s těmi, kdo mají zcela stejné názory a pohled, takže žijí v bublině, která je nevyrušuje). Pravé upekkha však nemůže záviset na okolnostech, jako je tomu v případě takových umělých rezervací.
Upekkha však ani nevzniká z emoční prázdnoty, ale z plnosti pochopení, je to uzrálá moudrost, která je velkodušná – proto je jedním z jejích vlastností cit pro jinakost, tedy tolerance.
Někdy se v textech na toto téma zmiňuje, že upekkha roste z pochopení toho, že každý je svého štěstí strůjcem, dědicem své vlastní karmy. To může být pravda, ale nebezpečí tohoto pohledu spočívá v tom, že ho naše nezralé ego velmi snadno zneužije (třeba k tomu, abychom nemuseli cítit soucit). Proto může být praktičtější hledět na upekkha jako na totální smíření se s ŽIVELNOU, spontánní, nepředvídatelnou, nekontrolovatelnou povahou života. Life is messy, jak říká guru Pathik v Posledním vládci větru 🙂

Kontemplace: Zkusme zahlédnout, zaslechnout ticho, které se v nás rozhostí, když třeba jen na sekundu nepřemýšlíme, ale ani neutíkáme před tím, co zrovna cítíme. Podívejme se, jak je to ticho vrozené, přirozené, netvoříme ho. Stačí opravdu pár sekund, abychom ho zahlédli, věděli o něm a dali mu občas prostor v naší duši, ve vědomí.