Haiku aneb doma uprostřed neustálé změny

Nevím, jestli by s tímto textem souhlasili „haikisti“, ale já haiku miluji, tak si trochu alibisticky a otřepaně říkám „když ho miluješ, není co řešit…“ Miluji haiku, ale napsat ho neumím. S haiku se to trochu má jako s jazzovým pianem, člověk má pocit, že stačí nazdařbůh třískat prsty do kláves nebo po nich nechat projít kočku. Podobně při čtení haiku můžeme nabýt dojem, že možná stačí rozhlédnout se kolem, napsat do tří řádků pár věcí, na které člověku zrovna padne zrak a přihodit nějaké to citoslovce nebo zvolání. Tak schválně:

Červená mikina
zelený kaktus
jestlipak má žízeň

Jenže to nefunguje. Takové haiku vyvolá obrazy (jako každá slova), možná pousmání. Ale nezastaví nás na pár sekund, minut v plodném tichu. Nepřevrátí nám pocit z toho, co to znamená být naživu, aniž bychom si převrácení všimli, neprotká nás důležitým tématem. Nezasadí nás v pevně daném řádu, ze kterého nám otevře paradoxně dveře do svobody. Neukáže nám tím nejobyčejnějším prstem se špínou za nehty na ty nejobyčejnější krásy a nezašeptá nám do srdce: Všechno se mění a stejně tu jsi doma.
Haiku umělce s láskou k tvarům a barvám Busona takto šeptat umějí (i díky překladům nepřekonatelného Antonína Límana):

Polyká mraky
a vydechuje květy
hora Jošino

:::::::::::::::::::::::::::::::::

Bílý lotos
uříznout či nechat –
mnichův hlavolam

Nebo haiku askety s citem pro pomíjivost a hlubokou samotu Bašóa:

Když rozkvetou
stařenky sakury
vzpomínají na mládí

:::::::::::::::::::::::::::::::::

Cikáda zpívá –
o říši smrti nemá
ani potuchy

Nebo haiku humanisty Issy, který se nebál pathosu, emocí ani komedie:

Vzývám Buddhu
a po celou dobu
ubíjím komáry

Trocha haiku teorie
V japonštině má tradiční haiku pevně danou stavbu. Tři řádky/verše, první řádek má vždy pět slabik, druhý sedm a třetí pět. Toto pevně dané omezení paradoxně vede ke zvláštnímu druhu svobody, která z haiku většinou tryská.
Tato japonská poesie vznikla ve středověku ze zábavné kratochvíle, které se říkalo haiko no renga a často se tak lidé bavili na „mejdanech“. První básník napsal trojverší o 5-7-5 slabikách, druhý přidal dvojverší, kde každý řádek měl sedm slabik (7-7), třetí opět trojverší 5-7-5, další 7-7… až do sta veršů. Přestože nejblíže haiku no renga v západní kultuře jsou asi surrealistické filmy nebo jazz, připisování nebylo jen nějaké automatické psaní. Musela se vždy specifickým způsobem proměňovat roční období i předmět. Následující básník tedy reaguje vždy na toho předešlého, takže celé dílo nakonec má pohyb, souvislost i nepředvídatelnou evoluci a verše uprostřed od prvního trojverší dělí už celé příběhy a vrstvy. Skvělá mejdanová aktivita, která vyžadovala spolupráci, spontánnost, improvizaci, ale také hledání společného světa.
Později se první tři verše, kterým se říkalo hokku, osamostatnily do formy, které dnes říkáme haiku. Duch haiku vyžaduje jednoduchost jazyka (jednoduchost není prostoduchost, spíš její opak!), ale zároveň verše musely obsahovat přesné a originální (subjektivní a jedinečné) obrazy, reflektující běžný život. V každém tradičním haiku musela být buď v první nebo třetí řádce narážka na roční období, jakkoli nepřímo. V japonštině například existuje mnoho výrazů pro různé druhy deště, podle kterých lze poznat, v jakém období zrovna prší. Nebo jakmile někde letí kukačka nebo pletou sítě pavouci, ví se, že je léto. Květy sakury a sněhové vločky, konkrétní oslavy v konkrétní oblasti, kvalita mraků… to vše jsou zmínky, které mají okamžitě napovědět, KDY se scéna odehrává. Toto kladení důrazu na roční období se nazývá kigo a je důležité proto, že umístilo vyvstalý obraz do cyklického času. Tím se v nás bezděky stane něco obrovského: Pozemský řád se vztáhne k řádu nebeskému. Člověk najednou není vesničan, měšťan, ale dokonce ani jen pozemšťan – je najednou kosmopolita, obyvatel kosmu. Jeho doma je veškerenstvo.

Hudba sfér
Způsob života rozepjatého mezi pozemským a kosmickým řádem, který usiluje o harmonii-soulad mezi nimi, není samozřejmě výdobytkem japonských zenových básníků. (Patřilo k slušnému vychování, že mnoho básníků mělo aspoň nějaký zenový výcvik, což je naučilo ponechat stranou nutkavou potřebu ega připisovat všemu význam a vysvětlení. Těmto pohybům ega neodporovali, ale neviděli v nich nic významnějšího než padání sněhových vloček nebo šustění listů stromů.) Úsilí o soulad (řecky harmoniá, což doslova znamená příčné spojení) směřuje slovy Zdeňka Neubauera „k tomu, aby se život jednotlivce či společnosti stal součástí kosmického souzvuku. Každá individuální rezonance pak představuje nový výkon ‚propojení napříč‘, uvedení v soulad – vyšší harmonii světového řádu.“ Dobré haiku „vyhmátlo“ akord okamžiku, dovolilo, aby se skrze něj usebral celek. Ne náhodou se v japonštině u haiku hodnotí hlavně to, jak zní…
Haiku odrážejí nebeské cykly, ale zároveň mají kvalitu současnosti, přítomnosti, okamžiku, teď.

Do staré tůně
skočila žába
žbluňk

Jsou tedy universální i individuální zároveň. Přes ta pevně daná pravidla, která tradiční haiku mělo, se u každého umělce projevuje naprosto originální přístup. Robert Hass varuje předtím, abychom v každé básni automaticky hledali zenovou kvalitu, protože je romantizujeme a pak máme tendenci spěchat básněmi k jejich konečnému mysticismu a tichu – ty básně jsou hluboce osobní.

Bašó
Uhlíky v míse hasnou
jeden za druhým.
Na zdi hostův stín.

:::::::::::::::::::::::::::::::::

Jak měkkýš
se skořápkou škeble
loučím se s podzimem

:::::::::::::::::::::::::::::::::

Do stmívání
nad mořem bílý záblesk –
výkřik divoké kachny

:::::::::::::::::::::::::::::::::

Pod sakurou
polévka rybí salát
a na všem okvětní lístky

Buson
První kapky deště?
Po strunách kota
přeběhla myš

Issa
Pod rozkvetlou sakurou
bodl mě komár
a já nadávám i květům

Konečně se tou bytostnou osobitostí dostáváme k tomu, že haiku se nebojí být doma na tomto světě, světě pomíjivém, nestálém, proměnlivém… Jedním z úskalí pomíjivosti může být to, že se člověk záměrně odcizí skutečnosti i sám sobě. Svět mu pak přestane být domovem a člověk se stane cizincem nebo ještě hůř bezdomovcem. Možná i proto se dnes ke světu chováme tak, jako by nám byl cizí. Konečně slovo ekologie pochází z řeckého kořene „doma“.