Odpuštění jako sebeproměna

Proč je odpuštění tak těžké, i když po něm už vroucně toužíme? Proč se leckdy v hlubinách stydíme za to, že vůbec musíme odpustit, že jsme se do takové šlamastyky vůbec zapletli? Proč je tak náročné vyrovnat se s pocity smutku, vzteku či ponížení, které se často ke zranění a tedy k odpouštění váží? A proč zažíváme také pocity zdánlivé nespravedlivosti: my jsme přece už trpěli během příběhu, který musíme odpouštět, tak proč to teď máme být znovu my, kdo udělá vstřícný krok, kdo musí odvést vnitřní práci, kdo se bude namáhat?! Naše argumenty proti odpuštění zní logicky – a logika je právě to, co při odpouštění nehraje vůbec žádnou roli.

Prvotní překážky
Touha po „naší“ spravedlnosti, po vyrovnaných účetních knihách života, je často i jednou z příčin, proč nemůžeme odpustit nejen druhým, ale ani sami sobě. Spravedlnost a řád světa, kterému rozumíme, který je předem daný a tedy předvídatelný, pro nás může být důležitější než naše vlastní volné srdce. Ne snad ani z pýchy, ale z potřeby jistoty a pevné struktury života. Nepředvídatelnost nás tak děsí! Kam bychom se pak mohli utéct před neznámem a nejistotou, kdyby naše představa řádu světa, a tedy i naše idea spravedlnosti, vzala za své? Vždyť se jedná o spravedlnost, o které jsme věřili, že není jen naše, ale že je jaksi „nadnárodní“, prostě „boží“.
Někdy nechceme dovolit, aby šokující a překvapivé přešlapy prošly dokonce ani nám samotným. Chceme si uchovat pocit světa, ve kterém vládne ten druh spravedlnosti, které rozumíme, té, co ji známe už dlouho. Naše vydanost nepředvídatelnosti světa, ať už vnějšího či vnitřního, se díky našemu přetrvávajícímu pocitu viny překryje aspoň slabým dojmem, že máme věci pod kontrolou – možná ne předem, ale aspoň zpětně. Jiří Macela říká, že vina je totiž stravitelnější než bezmoc. Připravíme se tak o jeden z nejdůležitějších aspektů odpouštění – je to totiž skoro vždycky setkání s naprostou novostí, s překvapením. S něčím, o čem jsme podobně jako v čertovských pohádkách, nevěděli, že máme doma.
V odpuštění se vždy musíme setkat s něčím, čím bychom radši nebyli. S něčím, co bychom na světě radši neviděli. Bývá to proces strávení něčeho, co už dlouho odmítáme. Prvním krokem je tedy ochota k pravdě. Už nepopíráme, co se stalo, čeho jsme byli schopni, k čemu jsme byli ochotni, nemáme potřebu tento kus vytěsňovat ze svého příběhu, svádět své selhání na druhé. Musíme uznat, že i takoví je život, lidé, svět. Nepřijímaný kus byl přijat k celku, mění se tedy celek, ne jen odmítaný příběh. Vina se může posunout k zodpovědnosti – tedy k tomu, co nepopírá, ale ODPOVÍDÁ. Netoužíme přesně po tom samém i od našich „hříšníků“, když oni zraní nás? Není to snad důvod, proč často ani dvacáté „No tak promiň“ nefunguje, neuleví, nic v nás nezmění, protože to léčivé, co potřebujeme od sebe či od druhých slyšet, bývá: „Někde hluboko jsem věděla, že to, co dělám, tě zraní, a stejně jsem to udělala.“ Schválně, zkuste si zavřít oči a představit si sami sebe, pokud si potřebujete odpustit, nebo někoho druhého, komu odpouštíte, jak uznává svou zodpovědnost (tedy prostě odpovídá na to, co se stalo, nenechává to jen tak plonkové, jakoby to do příběhu nepatřilo) právě těmito slovy: „Věděl jsem, že tě zraním, a stejně jsem si vybral to udělat.“ To je totiž to, co většinou skutečně potřebujeme odpustit – to, že hluboko víme, A PŘESTO to potřebujeme, chceme udělat.
Někdy nechceme odpustit, protože nechceme opustit. Zraněnost a hněv jsou pořád ještě VZTAH. Proto i představa budoucnosti, kde se třeba i mstíme, může být pořád lepší než představa, kde žádný vztah není: jsme s danou osobou tak spojení, že si budoucnost bez vztahu s ní neumíme ani představit.

Odmítnutí proměny
Odpouštění má blízko k umělecké tvorbě nebo mystickému zážitku. Když skutečně odpouštíme, tvoříme něco nového, někoho nového, nové způsoby vztahování. Je to novost vydobytá z dosud nenavštívených hlubin. Nemáme se nutně stát zase tím, kým jsme byli před zraněním, tím, kdo dosud netušil, co všechno život může přinést, tím, kdo JEŠTĚ nebolel. Hysterická snaha vrátit se do stavu, kdy to bývalo předtím naposledy dobré, bývá naší prvotní reakcí na zranění. Často ale zjistíme, že cesta zpátky už je „zasypaná“, nedá se tudy vrátit.
Odpuštění je tvůrčí akt i proto, že zacházím s něčím, s čím většinou nemám žádnou zkušenost. Mnoho ze zásadních situací se nám v životě děje jen jednou či párkrát a nemůžeme od sebe očekávat, že budeme zkušení a budeme v nich umět elegantně chodit. Přijmout bezmoc často znamená přijmout “nevědění” jako jednu z reálných možností.
V tom je velká hrůza, ale také velká úleva – podobně jako s uměleckou tvorbou nemusíme na začátku odpouštění vědět, kam máme dojít a jak má vypadat výsledek. Proto si potřebujeme dopřát tvůrčí svobodu nejen k výsledkům odpouštění, ale i k procesu samotnému. Podle Clarissy Pinkoly Estés může náš proces odpouštění mít jakoukoli podobu: můžeme odpustit najednou, po kapkách, nejistě a nepřesně v mlžných oparech, nebo rázně a s rozhodností, s jasnými konturami, s přesně danými pravidly.
Být tím, kdo odpustil, je strašidelné. Musíme se totiž stát někým jiným, než jsme byli dosud. Někým větším, ne nutně lepším, hodnějším, světlejším, ale celistvějším, zkušenějším. Někým s větší identitou než ten, komu se zranění stalo. Někým, do koho se vejde svět, život, my sami i s celým tím příběhem, který nám tak leží v žaludku, tíží nás na srdci, sedí nám na ramenou, s příběhem, o kterém jsme dosud netušili, že se může stát zrovna nám, nebo že ho jsme schopni, že v nás dříme a čeká na své oživení. Caroline Myss říká, že každé zranění otřese našimi mýty, o nichž jsme často ani nevěděli, že nám v životě tvoří měkkou vystýlku. Například mýtem, že Bůh je na naší a jenom na naší straně. Že se vesmír řídí lidskými zákony, tedy že když budu hodná, odmění mě (a má selektivní paměť říká, že já jsem přece skoro vždycky hodná!) Že máme právo na to, aby všechno vycházelo přesně tak, jak si představujeme. A nebo že jsme zatraceníhodní a něco jsme zkazili, když všechno nevychází, jak si představujeme.

Odpuštění jako nerozumný krok
Skutečné odpuštění (a odpouštění – někdy je to spíš nedokonavý, dlouhý proces) je sám ze sebe iniciovaný mystický čin. A jedním z prvních mystických kroků bývá oslabení potřeby vědět, proč se to stalo. Tato odpověď totiž pochází z jiného logického řádu – kdyby pocházela z toho, ve kterém jsme zvyklí si svět tlumočit, už bychom ji přece znali. Někdy je dokonce nelogické i to, že vůbec potřebujeme něco odpustit. Náš hněv či náš smutek nemusí nám ani ostatním dávat logický smysl. Třeba když musíme odpustit zemřelým za to, že zemřeli. Škole, za to, že byla zklamáním a nenaučila nás mnoho. Sami sobě za to, že jsme se vždy dostatečně neochránili před stinnou stránkou světa a svět že jsme vždy neochránili před stínem naším. Světu či Bohu za to, že takový druh rány dopouští. Jsou dokonce zranění, o kterých ani nevíme, že je máme. I ty se budou domáhat odpuštění.

Trpělivost = schopnost snášet určité utrpení
Mnohé bolestné zkušenosti se stanou prudce, náhle, rychle. To však neznamená, že léčení, zacelování či odpouštění bude trvat zrovna tak krátce. Prostřít stůl a uvařit na něj jídlo trvá podstatně delší dobu než nádobí shodit a nechat roztříštit na zemi. Často nás mate, že psychické zranění se může stát náhle, a při léčení od sebe očekáváme stejně rychlý výsledek. Kdyby to šlo najednou, jistě bychom to už dávno udělali. Zvláště v naší době nejsme ochotni otvírat se pomalým táhlým procesům, během nichž jsme destilováni po kapkách, a které se podle Petera Levina vyznačují kyvadlovým vývojem: zlepšení je následováno zdánlivým zhoršením, ale až při dlouhodobějším pozorování můžeme poznat, že v opakované fluktuaci mezi „lepším“ a „horším“ se zjevuje vývoj a povaha celého procesu.
Patří čin odpuštění minulosti, přítomnosti, nebo budoucnosti? Odpouští ta část, která byla zraněná, nebo odpouští ta, kterou se teprve staneme? Je to sladkobolný proces, protože se musím přiblížit k ráně, často až do jejího středu, ale zároveň už nás vede i něco jiného, čerstvého. Snadno zapomínáme, že odpuštění jako čin patří také budoucnosti, není to jen „nípání se“ ve starých vředech.

Strach z vlastní moci
Až příliš často chceme zůstat tím, kým jsme bývali, také proto, že se bojíme vlastních nových sil. A tak raději nedorosteme do Sebe, do své síly a mohoucnosti. Marianne Williamson (která právě k mé obrovské radosti oznámila svou kandidaturu na prezidentku USA 🙂 tvrdí, že naším nejhlubším strachem nebývá to, že jsme nedostateční, ale to, že jsme PŘÍLIŠ. Svého světla se tak možná bojíme ještě víc než své tmy.
U tmy aspoň víme, že se jí bojíme. Mnohokrát si neumíme odpustit proto, že nechceme přiznat své stinné emoce jako hněv, smutek, závist, pýchu, pomstychtivost, krutost… Hněv přitom může být vlastně hlubokou formou empatie či sebepéče, kdy bráníme sebe, druhé, svět, ideály, naši křehkost a zranitelnost. Hněv nám říká, že něco je potřeba ochránit, ukazuje, k čemu chceme patřit, co chceme uchovat a co jsme ochotní obětovat. I proto se „čistého“ hněvu (než se ho zmocní agrese, pomstychtivosti atd.) lidé zbavují jen neochotně, pohybuje se totiž na hraně příjemného a nepříjemného. Proto je dobré si připomínat, že odpustit neznamená vzdát se sebeobrany, ale chladnosti.
Odpuštění mívá své fáze: je potřeba se 1) vyzlobit (dovolit prvotní ochrannou re-akci), 2) vysmutnět (uznat ztrátu), 3) stát se větším než bylo nezraněné i zraněné já předtím, i kdyby cesta vedla přes přijetí naší malosti. Odpuštění se nemusí projevovat bombastickými pocity lásky k všehomíru nebo okamžitou obrovskou úlevou, ale může se ohlašovat drobnými, nenápadnými kroky, třeba tím, že:
– místo zuřivosti začínáme cítit smutek
– nemáme k tomu už co říct, z příběhu je Bylo-nebylo
– celý příběh vidíme jinak, než na začátku, dokázali jsme nově převyprávět to, jak zapadá do celku, dovolili jsme mu proměnit celek
– chápeme nejen utrpení, které po tom zůstalo, ale i utrpení, které k tomu vedlo
– nepotřebujeme „hříšníka“ ponižovat ani uvnitř sebe (nemusíme si o něm myslet, že je nevyspělý, hajzl, morálně nižší než já, slaboška…)
– nic už po „hříšníkovi“ nechceme – jsme volní z toho odejít (nemusíme se tomu tedy ani s odporem vyhýbat).