Radost

Vzpomínám si, jak nám tatínek v době Chodské pouti jednou o víkendu přivezl zcela nečekaně krabici kremrolí. Kupované sladké u nás byla obrovská vzácnost, takže si dodnes pamatuju divokou extázi, jakou jsme s bratrem a sestrou z nečekaných kremrolí zažívali. Při příští příležitosti už jsme kremrole tak trochu očekávali a s uspokojenou věcností jsme přijali a otevřeli krabici. Mě osobně čekal šok: na dně byly kremrole s čokoládovou šlehačkou místo se sněhem! Stejně jako si pamatuju extázi z nečekaných kremrolí, pamatuju si i svou znuděnější reakci na krabici již očekávaných kremrolí a zcela spratkovskou reakci na kremrole očekávané, leč nečekané. Odmítla jsem je jíst a myslím, že jsem několikrát, když mi na ně padl zrak, vyřkla dlouhé frustrované Fuuuj. Z klidu neočekávání protože nevědění jsem se nechala osudem vláčet k hranici nepředstavitelného, abych se brzy zase propadla ještě níž než na začátku. Místo klidu zklamání nenaplněných plánů, o nichž jsem ani netušila, že už je snovám (povědomé? 😉

Jsou různé druhy a stupně radosti. Některé povstávají z naplnění minulých vzorců, plánů, nadějí a cílů. Prožitkově se podobají uspokojení z najezení, bezpečí, odpočinku. Valná většina prožitků, kterým říkáme v každodenním životě radost či štěstí, závisí na okolí, na splněných vnějších podmínkách, na ostatních lidech. Plyne z ujištění, že děláme věci tak, jak jsme zvyklí (v neurotické podobě se může projevovat třeba maniakálním uklízení po návratu z cest nebo při stresu). Taková radost se rovná nepřítomnosti nesouladu. Pozitivní psycholog Shawn Achor tvrdí: „Kdybych věděl všechno o vašem vnějším životě, mohl bych předpovědět 10% vašeho štěstí. 90% pocitu štěstí pochází z toho, jak vnější okolnosti zpracuje váš mozek.“

TAKŽE CO TĚCH 90%?!

Radost z objevování, z otevření nových potenciálů a možností, z toho, že se vystavujeme situacím, které nás vyzývají k novým zkušenostem či novým hlubinám, chutná jinak. Taková radost umí být hluboká, „sámozásobitelská“, odvíjí se od vnitřního stavu a prožíváme ji spíš jako expanzi a přetékání našich vlastních vnitřních energií. Tato radost umí přivítat dokonce i nesoulad jako základnu ještě vyšších harmonií, kterým možná nerozumí, ale umí je připustit a prožít. Je to schopnost uchopit i zoufalství jako něco, co je přirozeně následováno MOŽNOSTMI (obrat, který se při syndromu vyhoření jeví nemožný). Taková radost se totiž pojí se svobodou a slibuje překročení a rozšíření, nikoli uchování toho, co známe. Je větší, než naše naděje, protože často zahrnuje to, co jsme si neuměli představit. Je zjevením něčeho, co do té doby bylo neznámé. Vychází z Celku, ne „jen“ z Dobra.

Pro hodné a dobře vychované holčičky a kluky může být zdrcujícím šokem, že zážitek celku je blíž k božství než zážitek světla a dobra. Jung říká, že můžete být buď dobří, nebo celiství, ale ne obojí. Jenže skutečná autenticita a spontánnost (etymologicky tato slova cca znamenají to, že jsem sama sobě autorem, či to, co povstává z vlastního impulsu, třeba jako sen) jsou víc než součet našich světlých stránek a mohou přijít teprve z totality přijetí. Spontánní a autentické momenty často nastanou, až když UPŘÍMNĚ necháme věci být, v okamžicích, když se na chvíli dostaneme mimo orbit a sílu gravitace já. A často přichází s překvapením:

TAKOVÁ RADOST UMÍ BÝT PŘITAŽLIVÁ A HRŮZOSTRAŠNÁ ZÁROVEŇ.

Přirozená psychická gravitace zřejmě většinu z nás táhne tak, že v mládí sršíme druhou zmíněnou radostí a s věkem se začíná prosazovat spíš ta první. Inu, jak pravil Goethe: Kdo není revolucionářem ve dvaceti, nemá srdce. Kdo jím zůstává v padesáti, nemá rozum. Všichni si ale ve svém okolí vybavíme někoho, kdo si i v pokročilejším věku uchoval a zkultivoval kromě smyslu pro stálost a udržování minulého dobrého i ochotu k novosti a proměňování, a jak osvěžující a inspirující setkání s takovými stařešiny jsou.

Proč je ale radost také tak strašidelná, i když je tak žádoucí?

  • Strach z pomíjivosti
    Dříve nebo později zjistíme, že radost netrvá. Zklamání ze ztráty a následná úzkost ze ztráty mohou být paralyzující a něco v nás nabyde dojmu, že bezpečí je důležitější než svoboda (dějiny ukazují, že převaha jednoho si rychle vynutí revoluci kvůli druhému a obráceně). Naučíme se neotvírat se, nemilovat naplno, necítit. Kolik náboženství už se pokusilo odpovědět na důležitou otázku: Jak být ochotný k radosti v pomíjivém světě?!
  • Nekontrolovatelnost
    Může se stát, že hlavní složkou, kterou na radosti vnímáme, není extatické potěšení z nových horizontů, ale hrůza z nekontrolovatelnosti (je to přirozená složka, proto mluvíme o lásce i bázni Boží zároveň, tedy Milum Boha a boj se ho). Radost, která není závislá na podmínkách, je nekontrolovatelná. A tak víc než extázi těsně u brány radosti vnímáme svou zranitelnost. Někteří lidé se zranitelnosti brání tím, že věnují veškerou energii na to, aby si kolem sebe vybudovali kontrolovatelné prostředí, které by nikdy nedovolilo zranitelnosti povstat. Žijí život naplánovaný z rutin, které se v minulosti osvědčily, v bublině lidí, kteří se v minulosti osvědčili. Někteří volí taktiku proti zranitelnosti takovou, že se o něco podobného pokouší uvnitř. Místo, aby manipulovali okolí, manipulují sebe. Dovolují (good luck 🙂 jen ty prožitky, zkušenosti a emoce, které se v minulosti „osvědčily“. Ve skutečnosti totiž můžeme jen předpokládat, ale na sto procent nevíme předem, co nás rozžhaví do běla, stejně jako nevím předem, čemu se budu smát (představte si, jak by to bylo absurdní vědění a jaký nechechtavý, nelechtivý a sterilní smích by to byl na rozdíl od překvapivého výbuchu smíchu, který nelze vůlí zastavit). Přesně stejně ale také nevím, co mi udělá skutečnou extatickou radost.
    Přitom to je proces, který všichni známe – pro každé miminko nakonec musela být touha překročit hranice kontroly větší než touha po kontrole, jinak bychom se vůbec nevyvinuli. V pubertě musela být touha překročit hranice kontroly větší, než touha po kontrole, jinak bychom se neodstěhovali z domova. Při zakládání rodiny musela být touha překročit hranice větší než touha po kontrole – jinak by toho nikdo nešel. Při krizi středního věku musí být touha překročit hranice větší než touha po kontrole – jinak se v regresi vracíme do stejného cyklu, jako co fungovalo naposledy a nutíme se do falešného mládí (touhy po image = po kontrole citů ostatních). Schopností radosti je v každém cyklu se nejen adaptovat, ale i proměnit.

Nemůžu to ještě vědět jistě, ale začínám mít podezření, že lidé, kteří nevymění stárnutí a zrání jen za vychytávání očekávatelných nepříjemností, ale ponechají si a zkultivují svou schopnost neuhýbat překvapením, se vyvíjejí až do velmi vysokého věku… Chápou, že každý z nás jsme unikátní a neopakovatelnou zkušeností, ať jsme jacíkoli. Nepletou si to však s tím, že bychom byli speciální a výjimeční 🙂