Temná noc duše

Hluboký je svět – a hlubší, než jak den jej znal
Nietzsche: Tak pravil Zarathustra

Je slunečný jarní den a zítra budou znovu vzkříšeny lekce v Lotusu – marketingově se mi dnešní text moc nehodí do krámu 🙂 Na druhou stranu, blíží se Velikonoce, kdy v naší civilizaci v jednu noc zašeptáme „Bože, proč jsi mě opustil“ = královský příklad tématu tohoto textu. Je mi už teď jasné, že tento text bude jeden z těch, u jehož čtení po letech budu mít sžíravý pocit, že jsem jej měla napsat úplně jinak – nebo radši vůbec. Mám však podezření, že ne vždy jsme to my, kdo si vybíráme témata. Někdy si možná témata vybírají nás (předhodí se nám v náhodě, doslova nás ze zálohy napadnou nápadem…) Asi i témata se chtějí proměňovat a žít svým vlastním příběhem…

Na Západě dnes už máme hrozný zmatek v tom, čemu říkáme duše. Je to pro nás zamlžená oblast, kterou stavíme jako produkt nebo snad ještě hůř jako opak těla! (Kamarád a učitel Jiří Macela říká, že opakem těla není duše, ale mrtvola). Proto jsme také přestali pečovat o naše vědění a poznání zpřístupněné zkušenostmi, kterým můžeme říkat mystické. Mystikou zde míníme nahlédnutí tajemství – ne jako odpovědi, ale jako TAJEMSTVÍ. Není to zádrhel, který prostě akorát ještě nebyl vyřešen. Tajemství vyřešit nelze. Ono totiž podobně jako paradox či kóan „řeší“ nás.

Jedním z paradoxů mystického zážitku je to, že přesto, že se jedná o zjevení celku, bývají takové zážitky vždy subjektivní a „soukromé“. Zdeněk Neubauer tento paradox vyjádřil takto: „V údivu prostě konstatujeme, že se nám navzdory jedinečnosti, konečnosti a nahodilosti okolností, obsahu a nálady zážitku v tomto setkání celek zjevuje. Navzdory? Nikoliv, právě skrze ně! Údiv je pozitivně laděný otřes.“ Revelace – zjevení – doslova znamená odstranění roušky (velum), kdy se celek ukáže bezprostředně, ne za závojem jevů, ale takový, jaký je.A jeho skutečná přirozenost je pro našince leckdy šokující 🙂 Pojem temná noc duše nejčastěji referuje k „půlnoční“ stránce zkušenosti, která předchází tomu, než se v nás celek znovu obnoví/vzkřísí/zjeví zcela nově a zcela po svém. Není to žádná výsada hierofantů. Známe a prožíváme ji všichni, jen mnozí z nás nemáme čas a příležitost dát jí ve svém životě prostor a jméno. A tak jí říkáme úzkost či deprese.

Pozor však – ne každá deprese či úzkost je temnou nocí duše, i když mohou mít téměř identické projevy. Pojem temná noc duše popisuje krizi spirituální. Proto často přijde překvapivě až poté, co jsme už měli nějaké mimořádné, často úžasné duchovní i „duchovní“ zážitky. Je po líbánkách a dřív nebo později ego zjistí, že nemůže dojít tam, kam si přeje, ani tak, jak si přeje. Čeká ho setkání s bezmocí, zkušenost odnětí. Nic, co dosud fungovalo, nefunguje, ani smyslová potěšení, ani náš vztah k Bohu. Cesta dál nevede ani tak, že prorazím, že tomu „dám všechno“, že zatnu zuby a vydržím, že ustoupím. Konečně mnoho tradic takovou zkušenost vyvolává „uměle“ zkouškami přechodu nebo očistnými rituály. Svatý Jan od Kříže ve své básni říká, že kdo chce dojít tam, kde dosud nebyl, musí být ochotný jít tudy, kudy ještě nešel. Odpověď je zcela jiná než doposud. Někdy nás čeká delší období, kdy to staré „piští“ hrůzou z rozpadu a nové ještě není na obzoru. Půlnoc. A my zjišťujeme, že mýty o hrdinech měly pravdu: nejtěžším úkolem není sestup, ale návrat.

Lawrence tvrdí, že duše může doletět k Bohu jedním skokem – ale zanechá za sebou démona. Temná noc je také jakýmsi ohlédnutím se a zjištěním, co po nás zbylo. Je to strašný pohled – ne proto, že je tak odsouzeníhodný, ale proto, že je tak zdrcující vidět, jak moc naše představa sama sebe dosud neodpovídala skutečnosti.

Adyashanti mluví o osvícení jako o destruktivním procesu (Šiva!) Podle něj nemá nic společného s tím stát se lepším ani šťastnějším člověkem. „Osvícení je odpadávání nepravdy. Vidíme skrz fasádu předstírání. Je to úplné vymýcení toho, co jsme považovali za pravdu.“ Podle něj se chováme jako housenka, která viděla motýla a zatoužila stát se motýlem. Až v úzké temné kukle s hrůzou zjišťuje, že vlastně nechtěla být motýlem, ale létající housenkou, a až teď jí došlo, že stát se motýlem znamená nepřežít jako housenka. Hledíme-li na skutečnost také jako na průsečíky světů (vzpomeňte na množiny, které se protínají :-), pak maximum spodního světa se stává minimem světa vyššího. I proto zažíváme při přechodech a změnách často deziluzi či zklamání a naše zkušenost se nám může jevit jako propad.

Pohybujeme se v oblastech, jež nelze pochopit rozumem. Jsou to kóany, které nedávají smysl jinak, než když stavem, ke kterému poukazují, skutečně JSME, ne když ho myslíme. Svatým knihám vlastně rozumíme až zpětně. Nejsou totiž k rozumění, ale k tomu, aby nás proměňovaly. Děti to vědí – řekne se Bylo nebylo a hned je jasné, že platí jiná pravidla, kdy se nemusím ptát, jak je možné, že v minulé pohádce si Honza vzal Mařku a teď si bere princeznu 🙂

Mystický zážitek transcendence nemůže vycházet z běžného vědomí, neboť jak říká Jung, když cíl vezmu z toho, co je mi známo, na místo budoucnosti postavím přítomnost. Tak vylučuji pokrok ze života. Proto si podle něj moudrý nežádá být vozatajem; ví, že vůle a záměr snad dosáhnou cíle, ale kazí příchod budoucnosti.

Podle Svatého Jana od Kříže Bůh, který osvěcuje, také zatemňuje. Náš vnitřní zrak není zvyklý na takové světlo, je oslepen a vykládá si jako temnotu to, co je ve skutečnosti horoucím světlem: „Nakolik jsou božské věci samy v sobě jasnější a zjevnější, natolik jsou temnější a skrytější pro lidskou přirozenost. Tak jako světlo čím je jasnější, tím víc oslepuje a zatemňuje zřítelnici sovy, a čím víc se oko do slunce dívá naplno, tím větší temnotu působí zrakovému smyslu a utlumuje ho, protože přesahuje jeho slabost.“ Svatý Jan od Kříže také mluví o stavu, kdy se z půlnoci stává svítání a slovy súfíjských mistrů člověk zjišťuje:

 „Je třeba vědět, že hledá-li duše Boha, hledá mnohem víc její Milovaný ji.“